MAITRI

Rozsévat naději tam, kde panuje zoufalství

Přednáška P. Romana Foryckého na polském setkání hnutí Maitri v Čenstochové, 18. října 2008

Rozsévat naději
Naděje není jen pro nás. Je to - jak víme - teologální ctnost vedle víry a lásky. Snažme se, abychom se o tuto naději dělili s ostatními, když ji sami prožíváme. Nám přísluší starat se v rámci lásky k bližnímu o naději druhého člověka. Naši naději považujeme za poklad a měli bychom vědět, že o naše poklady bychom se měli dělit s druhými, jak je to nejen zvykem ale i úkolem hnutí Maitri. Žijeme-li nadějí, nemůže nám být jedno, zda tou nadějí žije i druhý člověk - ten, kterého potkávám, i ten, kterého třeba nepotkávám, ale je stejně jako já člověkem. Mám-li jako křesťan šířit víru a lásku, nemohu to dělat bez naděje, nemohu o ní nevydávat svědectví. Tolik na úvod.

Kde rozsévat naději?
To je problém. Fakticky by měl člověk rozsévat naději všude, kde se nachází. Protože platí, že tím působíme, čím jsme. Naděje je ctnost dynamická v tom smyslu, že se předává druhému nezávisle na tom, v jakém stupni jí ten druhý žije, vždy může být větší, než je aktuálně. Každý člověk nejen že potřebuje naději, ale potřebuje se k ní obracet. Ne každý potřebuje hned řekněme "nejvyšší" naději, v nejvyšším stupni; jsou různé naděje, malé a velké. Někdy člověk skrze malou naději dojde k naději větší. Děti mají své naděje, mládež, dospělí, starší lidé. Kdybychom udělali průzkum, zjistili bychom, že tyto naděje jsou velice různorodé a různé "jakosti". Některé se týkají nejen naší nejbližší budoucnosti, ale přesahují i hranice našeho pozemského života. Čas očekávání na splnění naděje je také různý. Jsou naděje, na jejichž naplnění je třeba čekat celý život - to si musíme hned říci.

V jakém kontextu se naděje rodí?
Prakticky v našem životě, když vycházíme vstříc lidským potřebám, vycházíme vstříc jejich nadějím. Také můžeme říci, že různé iniciativy členů hnutí Maitri - možná si to ani neuvědomujeme - jsou určitým splněním nebo nenaplněním nadějí těch, kterým vycházíme vstříc. Jsou lidé, kteří mají naději, že od nás dostanou chléb, jiní, že dojdou pochopení, ještě jiní, že dostanou duchovní podporu, a všichni očekávají nějakou pomoc. Tato naděje je výzvou pro učedníky a učednice Ježíše, aby vycházeli vstříc lidským nadějím, a je také výzvou pro Maitri, aby nebylo lhostejné k potřebám třetího světa - tak se také zrodila iniciativa našeho hnutí a stále se rodí, zvláště ve vztahu k hladovějícím, kteří mají naději, že někdo přijde a uspokojí jejich potřeby. Zvláště lidé, kteří sami nejsou schopni si zajistit odpovídající podmínky svého života, čekají na pomoc.

Beznaděj
Naděje je převážně výchozím bodem. Ale nyní přicházíme k velice obtížnému bodu, kdy člověk už nemá naději, kdy si člověk zoufá - jak přinášet naději takovému člověku. Zde je potřeba naději teprve probouzet. Zde se dostáváme do situace, kdy vycházíme vstříc ne těm, kteří volají o pomoc, ale těm, kteří o pomoc už nevolají. Často ti nejchudší, nejubožejší, svou bídu ukrývají, stydí se, nebo jsou už zcela zoufalí, a nikdo o tom neví - a někdy se takoví lidé dokáží dokonce i usmívat, aby to skryli.

Lidi, kteří nemají naději a skrývají v sobě nějaké zoufalství, ty lidi je potřeba hledat, protože oni neprosí o pomoc - jak mohou prosit, když nemají naději... I člověk, který je zoufalý, ještě může mít naději, že někdo to jeho zoufalství rozpráší a že získá naději - tedy má nějakou naději. Ale jsou takoví, kteří o pomoc nevolají. Tak to může být ve vztahu k člověku, ale i ve vztahu k Bohu. Jde tedy o ty, kteří naději ztratili nebo došli k přesvědčení, že pro ně žádná naděje neexistuje. Tyto lidi je potřeba hledat, protože oni sami nehledají záchranu, neboť jsou přesvědčeni, že pro ně záchrana neexistuje.

Formy beznaděje
Jaké můžeme rozlišit druhy beznaděje a zoufalství? Beznaděj nebo zoufalství mohou být způsobeny odchodem člověka, ať už úmrtím, odchodem z tohoto světa, nebo odchodem duchovním, když například přestane milovat (sebevraždy zoufalých ze ztráty milovaného člověka).
Beznaděj a zoufalství ze sebe samého - je mnoho takových případů. Člověk se nemůže smířit sám se sebou, s tím, kým je, že nevyužil své možnosti, že není sám sebou, že nemůže přijmout některé skutečnosti. Beznaděj a zoufalství spojené s přesvědčením o nesmyslnosti lidského života.

Téměř každý člověk je zasažen nějakou nemocí beznaděje - příčinou mohou být různé nepokoje, obavy, strachy z neznámého, ze sebe samého, vědomé i neuvědomělé, uzavřenost do sebe, odmítání druhých (nikoho nechci poslouchat, protože já už všechno vím a nemůže to být jinak). A mezní formou beznaděje je zoufalství. Zoufalství se nejčastěji projevuje přerušením kontaktu s Bohem, žalem a pokušením dát hříchu pozitivní moc - takto zoufalství atakuje nejšlechetnější stránky osobnosti člověka.

Proto se jeví naléhavá nutnost pomáhat lidem zasaženým zoufalstvím - rozsévat naději tam, kde panuje zoufalství. Protože tam, kde umírá naděje, tam umírá všechno. Znovu vzbudit naději v člověku se jeví jako absolutní priorita všech důležitých činností, které podniká člověk, protože bez ní všechny lidské činnosti ztrácejí svůj smysl. Ve světle této priority ztrácí svůj smysl dokonce i nasycení hladových ve třetím světě. Od věků sice platí zásada "nejdříve jíst a teprve potom filosofovat", diskutovat, mluvit o čemkoliv či dokonce hlásat evangelium, ale chtělo by se tuto zásadu upravit a říci "nejprve dát naději a teprve potom dát jíst", protože pokud někdo nemá naději, nevidí ani důvod využívat nějaký pokrm.

Hlasatelé beznaděje a zoufalství
Nejčastěji zklamávají tzv. "pozemské" naděje. Je to vidět na lidech hlásajících, že celá naše naděje je v tomto světě, pro něž kategorie věčného života nic neznamená.

Neodpustím si zde uvést několik příkladů hlasatelů beznaděje a zoufalství, jejichž myšlenky mají vliv na současného člověka. Jedním z největších hlasatelů beznaděje a zoufalství byl Arthur Schopenhauer, který nejenže neuznával Boha a věčnost, ale považoval náboženskou naději za klam. Podle něho je skutečnou perspektivou člověka nicota... a sebevražda je podmínkou získání neosobního pokoje. Zde se Schopenhauer přibližuje hinduistické koncepci nirvány.

Podobná tvrzení hlásal Friedrich Nietzche, který oficiálně rezignuje na naději. Považuje ji za "nejhorší zlo, protože prodlužuje utrpení lidí" - naděje prodlužuje utrpení lidí! Posledním jeho slovem je zoufalství - protože není Bůh (podle Nietzcheho) a bez Boha je život člověka nesnesitelný. Člověka obkličuje samota a člověk osvobozený od Boha se stává svým vlastním katem. Vzpoura proti Bohu je však cesta nikam a proto volá: "Ó pomoz, Bože, ve všem utrpení, poslednímu samotáři. Všechny prameny k Tobě plynou, pomoz, přijď, Neznámý, Bože můj, má bolesti, mé poslední štěstí". Možná že tyto epilogy, závěry myšlenek F. Nietzcheho nejsou příliš známé, protože jeho knihy vlastně končí v polovině cesty, v jeho vzpouře; všechny publikace ho ukazují jako důsledného ateistu, který žádnou touhu po Bohu necítí, ale přese všechno ještě hranici naděje nepřekročil.

Jedním z největších současných ateistů je Jean Paul Sartre. Ten odmítá naději v Boha ve jménu svobody člověka, protože kdyby Bůh existoval, nebyl by člověk svobodný. Tak konkurenčně pojímá Boha jako soupeře člověka. Člověk sám sobě rozkazuje, je sám sobě Bohem. Výsledkem takového přesvědčení je prázdnota života a osamělost: "Není zde tělesné mučení, a přece jsme v pekle, a nikdo už nepřijde, nikdo, zůstaneme až do konce sami" - ukazuje člověka jako odkázaného na sebe samého, odsouzeného k samotě, k němuž už nikdo nepřijde a on zůstane sám - "zemřeš v zoufalství, uvidíš celé peklo v té poslední vteřině" - tato důslednost zbavuje mysl jakékoliv naděje.

Nepřekonatelná beznaděj
Existuje lidská beznaděj a zoufalství, které nejdou přemoci? V náboženském kontextu je nepřekonatelné zoufalství v poslední hodině, kdy se osud člověka rozhodne navždy a nejde ho již změnit. Říkáme, že člověk je po smrti jakoby "odsouzený" k tomu, jaký má být jeho osud. Nemůžeme ale o nikom říci, že po smrti pro něho neexistuje záchrana. Mluvíme v této situaci samozřejmě o peklu, o věčném peklu. Tuto situaci opisuje Dante ve své Božské komedii jako "zanechte vší naděje, kdo sem vstupujete". A to křesťanská tradice akceptuje: že toto je jediná beznaděj člověka. I když i zde se někteří snaží z této beznaděje najít nějaké východisko a hovoří o "apokatastázi" neboli dočasnosti pekla, o šťastném konci pro všechny lidi...

Sv. František říká ve své modlitbě: "rozsévat naději tam, kde panuje zoufalství". Potřeba vlévat naději do zoufajících srdcí je určitý úkol. Činíme-li to, dotýkáme se jistým způsobem jakoby dna společnosti, abychom zachránili člověka. Házíme mu záchranný pás, i když on ho může odmítnout. Podle učení církve, dokud člověk žije, neexistuje situace objektivně beznadějná. Takové je učení církve: objektivně beznadějná situace neexistuje! Beznaděj se však může objevit jako subjektivní kategorie. Mnoho lidí je subjektivně přesvědčeno, že jejich situace je beznadějná.

Obětí beznaděje se může stát nejen jednotlivý člověk, ale i celá společnost. Dokonce i národ může ztratit naději v realizaci svých cílů, v důsledku omezené politické moci, ztráty samostatnosti, ohrožení vlastní identity.

Naděje, která nezklame
Položme si otázku: jaká je naděje pro zoufalé? Naše odpověď: jedinou nadějí pro zoufalé lidi je naděje, která v žádném případě nezklame. Zde musíme sáhnout do základů všech nadějí. Někteří nazývají tuto naději "nadějí proti naději". Když všechny naděje zklamou, ona nezklame. Máme-li tedy nabízet zoufalým naději, pak jedině naději, která nemůže zklamat. Sv. Pavel hovoří o naději, která nezklame - a my jako křesťané bychom měli takovou naději lidem nabízet. Z toho musíme vycházet: naděje, jejímž garantem je sám Bůh. Když padají různé pseudonaděje, tato naděje je netknutá, dokonce ještě zesiluje. Avšak podmínkou držení takové naděje je vědomé odvržení ostatních nadějí - pokud je považujeme za rovnocenné naději, která nezklame, ubližujeme jí. A Bůh od nás někdy žádá, abychom odvrhli ostatní naděje. V Písmu je dokonce věta: "prokletý, kdo vložil svou naději v člověka".

Když pozemské naděje zanikají, člověk se stává schopnějším rozvíjet božskou ctnost naděje. V této souvislosti můžeme ocenit hodnotu křesťanské chudoby: odmítnutí pozemského zajištění, protože mým zajištěním a nadějí je Bůh. Sem náleží svým způsobem i chtěné či nechtěné pozemské zoufalství: ze zla, kterým je zoufalství může Bůh vytvořit dobro - jak jsme to viděli u Nietzcheho a Sartra, ve svém zoufalství očekávají nějaký paprsek naděje; zoufalství vyvolává touhu po Bohu. Zoufalství je možné považovat i za pozitivní věc, za rys, který odlišuje člověka od zvířat, z něhož však člověka může uzdravit pouze Bůh. Aby rozvíjeli tuto naději, někteří se dobrovolně vzdávali nadějí pozemských a sdíleli společný osud s lidmi vyděděnými, zoufalými, když s nimi žili - takto jim ukazovali drobek naděje, která není žádnou lacinou útěchou, ale skutečností, o níž se člověk může bezpečně opřít.

Matka naděje
S rozséváním naděje si sami poradíme jen stěží. Několik podmínek pro to, aby naše rozsévání naděje bylo účinné:

Musíme být spojeni s Bohem - to je hlavní faktor. On do nás každodenně vlévá naději. Ale musíme být spojeni i se všemi, které nám Bůh dává ku pomoci. Považuji to za klíčový moment, abychom mohli úkol rozsévání naděje splnit.

A chtěl bych také připomenout, že existuje jedna osoba, kterou nemůžeme pominout - Matka naděje, Panna Maria. Tento titul není jen formální, ona je skutečně Matkou naděje, člověkem, který v člověku naději opravdu rodí. Občas se ozývá taková výhrada vůči mariánskému kultu: Jak to, copak Panna Maria může v tomto smyslu více než Bůh? A odpověď na tuto otázku je jen jedna: Ano. Bůh s ní může více než bez ní. Ale totéž platí i o nás: i s námi může Bůh více než bez nás. Co je na tom divného? Že Bůh s někým tak úzce spolupracuje, že mu přiřadí velkou úlohu - zvlášť u Panny Marie, která ho nikdy nezklamala.

Znám mnoho takových případů nevěřících, kteří se nemodlí k Bohu, ale z touhy po víře se modlí k Panně Marii - nevěřící, který ještě není tak docela nevěřící. Je možné ztratit víru, ale mít ještě naději. To je důležitá věc!

Někteří takto obcházejí Boha a hledají nějakou "zkratku"a takovou zkratkou je Panna Maria. Jak říká kněz Jan: "Nejsvětější Matka přijme mimo pořadí všechny nejisté, kteří k ní jdou v krizi - trochu oklikou, zezadu, přes čekárny druhé a třetí třídy, s jízdenkou na opačnou stranu, bez víry, pouze s dobrou vůlí, s náhradním klíčem od samotné Matky Boží".

Sv. Alfons z Liguori říká: " Boží království je království spravedlnosti a milosrdenství. Bůh toto království rozdělil: sám si ponechal království spravedlnosti, a království milosrdenství svěřil Panně Marii a zařídil, aby veškeré smilování procházelo jejíma rukama".

To samozřejmě pohoršuje některé teology: Cože, Matka Boží je lepší než sám Bůh? Ale na to není odpověď, pokud člověk za tím vším nevidí tu jednu ruku Boží.

Redakčně kráceno
Neautorizováno
Vybral a přeložil Josef Kuchyňa