MAITRI

Tragédie ve východním Kongu

Ntamugenga, září 2008

Drazí adoptivní rodiče a spolupracovníci hnutí Maitri!

Když píši tento dopis, ozývá se za okny strašlivý hřmot bomb, které k nám přilétají z "bitevního pole" v Ntamugenga. Obyvatelé Rutshuru a některých dalších vesnic, kde je relativně bezpečno, zůstávají na místě. Říkají, že nemají kam jít, jsou už unaveni neustálým utíkáním před válkou. My misionáři také zůstáváme. Pro místní obyvatelstvo je naše přítomnost znamením naděje, že ještě není tak zle.

Drazí adoptivní rodiče, srdečně Vás všechny zdravím!
Tímto dopisem se s Vámi chci podělit o to, co zde každý den zažíváme.
Jak víte, v prosinci 2007 jsme prožily v Ntamugenga dělostřelecké ostřelování. Veškeré obyvatelstvo opustilo vesnici a uchýlilo se do sousedních osad do škol, církevních budov a do uprchlických táborů. Základní a střední školy v Rubare a Kalengera také sloužily uprchlíkům. V dubnu se obyvatelé nesměle začali vracet do svých opuštěných, vyloupených domů v Ntamugenga. Školy začaly znovu fungovat až začátkem května.
Naše území bylo pod nadvládou povstalců. Neobešlo se to bez násilí, krádeží a dalších incidentů, ale byl poměrný klid.

Situace se ale k dnešnímu dni značně zhoršila, rozpoutala se válka. Od 28. srpna v Ntamugenga znovu začaly ozbrojené útoky mezi různými vojenskými skupinami, vládními a povstaleckými. Obyvatelé Ntamugenga, unavení stálými útěky a návraty, tentokrát našli úkryt v našem zdravotním středisku. Zapsaly jsme 518 rodin (asi dva tisíce lidí), které se ukryly na terénu střediska. Část uprchlíků se spokojila s kouskem střechy v polní kuchyni pro nemocné, v hangáru pro podvyživené děti, na WC, ve sprchách, v zastřešených průchodech mezi jednotlivými budovami. V noci jsou obsazené také všechny ošetřovny, sály a další nemocniční místnosti. Zbývající jsou bohužel přinuceni trávit noc pod širým nebem.

Všechen svůj majetek - stoličku, stůl, hrnky, oblečení, trochu plodin, zachráněné domácí zvířectvo: slepice, kachny, kozy, které uprchlíci stihli vzít s sebou - mají stále u sebe a střeží ho s velkou ostražitostí, namačkáni jeden vedle druhého.

V současné chvíli zde máme období dešťů, které velice ztěžuje přebývání v takovýchto polních podmínkách. Už téměř dva týdny jsou tito lidé odkázáni sami na sebe, ponechaní bez jakékoliv humanitární pomoci. Zakrátko se jejich zásoba potravin vyčerpá. Jako by to nestačilo, všechna okolní pole, banánové stromy jsou vydrancované vojáky i samotnými uprchlíky. Některá pole nejsou přístupná kvůli stále probíhající válce.
Samozřejmě všechny domy a chaty byly už také nadobro vykradené, zplundrované vojáky, dveře a okna byly znovu vylámané.

Se skupinou Maitri jsme zkoušely zabavit různými hrami děti žijící ve středisku-táboře. Bohužel, není to snadný úkol, když den ani hodina příštího ostřelování nejsou známy. Na počátku konfliktu bylo ostřelování v Ntamugenga sporadické, teď už je slyšet rachot výstřelů každý den.

Nevelká skupina lidí, zvláště s problémy tlaku a srdce a těhotné ženy, opustila tábor v našem středisku, když nevydržela napětí způsobené neustálým ostřelováním. Stále však přicházejí další uprchlíci z různých stran, kde se bojuje.

Léčení ve zdravotním středisku nebylo přerušeno. Ošetřovatelé statečně "stojí na svém místě" a pracují. Starají se o nemocné upoutané na lůžko, kteří zůstali na nemocničních lůžkách. Vyšetřují rovněž všechny přicházející nemocné, ošetřují střelné rány.

Naše vesnice se stala bitevním polem, děla byla umístěna mezi základní a střední školou. Vesnicí projíždějí tanky a nákladní automobily s vojskem. Tábor vládních vojáků se nachází na prostranství městského tržiště v Ntamugenga, kilometr od našeho domu, škol a nemocnice. Mezi vojáky a bojovníky z obou stran je mnoho zabitých a zraněných.

Dochází k takovým krutostem, že zabitým vojákům usekávají hlavy, ruce, nohy a vytrhávají jim vnitřnosti... Lidská nenávist nezná hranic! Do bojů se zapojují dokonce i chlapci ve věku 8-10 let!

Naštěstí není doposud mnoho zabitých nebo raněných mezi civilním obyvatelstvem. V uplynulém týdnu prošlo naším střediskem 10 postřelených lidí.

V této době ozbrojených bojů se nám podařilo být třikrát v Ntamugenga, abychom sebraly pár svých věcí a dokumentů. O zahájených vojenských akcích jsme se dozvěděly cestou domů.
Sestra Barbara se vracela do Ntamugenga po dvouměsíční dovolené v Polsku. Byly jsme již 4 kilometry od domu, když jsme náhle uslyšely zvuk výstřelů z pušek. Dlouho jsme se nerozmýšlely a rychle jsme se vrátily zpátky. Nyní přebýváme v Rutshuru. Jako už poněkolikáté nás pod svou střechu přijaly sestry palotýnky.

Obecně je situace v celé oblasti Rutshuru, Gomy a v celém kraji Severního Kivu velice napjatá. Hlavní cesta do Goma je často zablokovaná probíhajícími boji nebo manifestacemi obyvatelstva. Místní společnost se staví na odpor ozbrojeným silám OSN, které údajně jednají ve prospěch povstalců. Některé humanitární organizace nemají přístup na území Rutshuru.

Školní rok by měl začít 1. září. Samozřejmě, v takového situaci nelze mluvit o zahájení výuky. Děti a mládež se nemohou dočkat, kdy se konečně budou moci učit v důstojných, pokojných podmínkách.

Mí drazí, děkuji Vám za Vaši přítomnost, vyjádření Vaší křesťanské lásky. Jménem všech těch, kteří jsou odsouzeni k trvalému neklidu, strachu, utíkání a smrti, prosím, abyste nepřestávali v modlitbě za trvalý mír v konžských zemích.

Srdečné "Pán Bůh zaplať".

S Pánem Bohem
Sestra Miroslava Leszkowska